Ten déšť mě asi jednou zabije. A když neprší, tak je aspoň zataženo, tma a zima. fuj. Chci léto...
Poslední dny jsem naprosto dokonale v háji. Mamka je na mě pořád hnusná, vylejvá si na mě zlost. Včera jsem se po ultra-nudných čtyřech hodinách (dobře, ta poslední byla čeština, ta jediná byla celkem záživná) taktak odplazila s Pumičkou do Krušek na pivo (a mezitím jsme jí byly koupit šatečky. A moc jí slušej ^_^). Mamka mi tam volala, kde jsem a když jsem jí řekla, že v hospodě, tak na mě štěkla, ať si to teda užiju a típla to. Fakt bezva. Hlavně po tom, jak ségru piánko pustila teď v neděli ven s těma stejnejma parchantama, co se s nima tak ožrala minulou neděli. Leze mi na nervy...
Nějak to všechno přestávám zvládat... Nesnáším, jak se mi to teď v životě kombinuje. Konečně jsem taky pochopila význam PMS (já chci svoje "jednou za tři měsíce a do prvního dne o tom nevím" zpátky...). Navíc konec školního roku je pro mě už pár let dost šílenej. Teď to počasí, který se mě zjevně snaží zdeptat co nejvíc. Navíc jsem dneska málem chcípla od tlaku. Do toho mamka... Je to moc na jedno malé ostnaté stvoření... Takže už mám pár dní docela hnusnou depku a nemůžu se jí zbavit, ať se snažím jak chci (a dneska zklamala i Holka s lebkou, do které jsem dávala tolik nadějí...). A jsem díky tomu pěkně protivná, na koho jinýho než na tu, která si to zaslouží nejmíň... Takže mám k tomu i výčitky svědomí. Zabte mě...
Kdyby aspoň ta mamka byla normální... Na stop, tohleto.
A včera v noci jsem měla naprosto příšernej sen. Poprvé v životě jsem ve snu umřela. Byla jsem plavat v jednom zatopeným lomu. Nikdo jinej tam nebyl, bylo hnusně a voda ledová. A něco se mi najednou otřelo o nohy... Když mě to začalo táhnout dolů, chtěla jsem křičet, ale... A ano, já na vodníky věřím. A ke všemu to byl jeden z
těch snů, v tom přechodu mezi bděním a sněním. Fuj. Ale vypsala jsem se z toho, takže jsem pak spala normálně...
Ráno jsem mamce důrazně vysvětlila, že se mi její jednání nezamlouvá a zakončila to naštvaným "přestaň na mě štěkat a vychovávej si Titinu, ta to potřebuje". Jo, jsem drzá, ale kdo by se mi divil. Nikdy po mně nikdo nechtěl, abych hlásila svoje plány ohledně volných odpolední, tak se teď nemá co vztekat, když to nedělám. Má mi to říct normálně. A Petr mi to schválil, prý po sobě nemám nechat šlapat. Dvanáct let mi stačilo.
No nic, nebudu tu na vás pouštět svoje deprese.
Jinak, zítra do školy nemusím. Včera i dneska nás tam bylo osm skalních, protože půlka třídy je v Bruselu a půlka z těch, co tu zůstali, do školy nechodí. Tak jsme se domluvili, že na hodinu tam chodit fakt nemá smysl, skříňky máme předaný, třídu danou do pořádku a dívat se tam hoďku na film... Ne, díky. Takže si udělám výlet na ústřední hřbitov
obhlídnout si, kde skončím, když mám tu depresi podívat se na Skácelův hrob. Tak. A donesu mu kytí. Dneska si ho zase celý den čtu... A docela mě drží nad vodou...
Já už neci depku...
A padal déšť a byl tak těžký
A byl tak sám a beze jména
A každá kapka byla hřebík
Ukovaný za studena
*
*
*
Je lilie a nelilie
Déšť který padá a jenž lije
A život bývá rovněž těžký
Koníčci chodí radši pěšky
*
*
*
A vlastně ať je navždy po tvém
A na věky je vůle tvá
A život je když něco zbylo
A smrt když už nic nezbývá
Tyhle dvě mi zní v hlavě celej den...